Schválením
tiskového zákona 19. března 1990 vynesli poslanci Národního
lidového shromáždění nezamýšleně krutý ortel nad
tiskem, jemuž zákonem dopřáli svobodu. Cena této svobody
byla obrovská. Desítky novinářů musely zemřít
pod rukama zločineckých hord během černého
desetiletí, aby mohla žít mladá média, která máme dnes.
Nejlépe to vyjádřil Tahar Djaout, jedna z prvních obětí
tragédie: „Mluvíš a zemřeš, mlčíš a zemřeš,
tak mluv a zemři!“
Od
té doby se věci pohnuly vpřed. Z třiceti
titulů vycházejících v nákladu asi 700 000 výtisků
denně se dnes vydává 250 titulů o nákladu zhruba dvou
milionů exemplářů, o třech celostátních
televizních, třech rozhlasových stanicích a třicítce
regionálních stanic ani nemluvě. V oblasti komunikací
pracuje 12 000 až 15 000 zaměstnanců, z toho tři
tisíce novinářů. V roce 1990 jich bylo jen patnáct
set.
Před
rokem 1990 měl nejvyšší náklad El Moudjahid s 340
000 výtisků. Dnes je na prvním místě El-Khabar se 434
300 výtisky následovaný deníky Quotidien d’Oran se 149
900, El-Watan se
126 300 a
Liberté se 114 500 výtisky.
Alžírský
tisk zaměstnávající pět až šest tisíc lidí spotřebuje
ročně na padesát tisíc tun papíru.
Oblast
komunikací se nadále rozšiřuje zejména díky novým
technologiím, které umožnily otevření pěti tisíc
internetových kaváren. Stoupá i počet návštěvníků
internetu, jichž je dnes více než půl druhého milionu.